Historie

Nedílnou součástí obléhání pevností v 18. století, jejichž mohutné valy nebylo možné zdolat jedním rychlým útokem, bylo budování polních obranných pozic, které bránily útočící vojsko před zničující palbou z děl a pušek. Základní linie byla na vnější i vnitřní straně obehnána příkopem, aby chránila obléhatele jak před protiútokem z pevnosti, tak před útokem případných posil. Aby nebyly pozice pod neustálou palbou z pevnosti, byly budovány mimo dostřel pevnostních děl. Vlastní útok na pevnost pak pokračoval kopáním klikatých přibližovacích zákopů zvaných sapy a spojovacích zákopů zvaných paralely. Kopání těchto zákopů a budování povrchových pozic bylo úkolem sapérů.

dobyvani-Ozanam-1694

Pravidelné obléhání pevnosti (Ozanam, 1694)

Zpočátku se však nejednalo o samostatné jednotky, ale o vojáky z pěchoty či dělostřelectva. Až postupem doby se začaly utvářet specializované ženijní jednotky vedené vojenskými inženýry s potřebným technickým vzděláním. Zatímco Francie se díky maršálu Vaubanovi mohla profesionálním sborem inženýrů pochlubit už koncem 17. století, v Habsburské monarchii byla první škola pro armádní inženýry založena až v roce 1717 na akademii ve vídeňském předměstí Laimgrube. Další následovala v Bruselu a také v Praze. První dvě čistě technické brigády zvané Ingenieurkorps však byly vytvořeny až v roce 1732 v rakouském Nizozemí. Přestože k holandskému sboru přibyly v roce 1747 další tři, nebyla těmto jednotkám stále věnována přílis velká pozornost.

budovani-sap-John Muller-1747

Nákres budování sap (John Muller, 1747)

Vše vyvrcholilo v době sedmileté války, kdy císařská armáda postrádala vhodného důstojníka, který by mohl odborně vést obléhání pevnosti Svídnice. Když byl tímto úkolem pověřen Francouz, bylo to ponížení pro Rakušany a jejich Ingenieurkorps. V roce 1758 proto poslal francouzský král Ludvík svému spojenci jednoho z nejlepších velitelů Johanna Baptistu Gribeauvala, který měl přispět k oživení rakouských technických jednotek.

Ve svém vyjádření ze 2. února 1760 Gribeauval poznamenal, že se zdá, že nikdo nemá ani nejmenší zájem na tom, aby se něco zlepšilo. „Vojáci a dokonce i jejich důstojníci se starají pouze o svůj příjem, dokud je nepřekvapí noc nebo konec služby. Přicházejí noví vojáci a s nimi i nové potíže. Je nutné sjednat nápravu. Vytvořit sapérské roty, které by podpořily snahu vojáků při práci na šancích. Takové roty budou také nepostradatelné, pokud se chceme přichystat na obléhání. Mohou to demonstrovat k užitku důstojníků ženijního sboru, který v současné době nemá ani strukturu, ani vzdělání pro tento způsob vedení války.“ 16. února 1760 pak Dvorské válečné radě předal speciální návrhy a Marie Terezie dala 23. března 1760 souhlas s vytvořením sapérského sboru.

Ottenfeld-Ingenieur-Offizier-und-Gemeiner-Sappeur-1760

Rakouský vojenský inženýr a sapér, rok 1760 (Ottenfeld, 1900)

 Sbor se skládal ze tří rot a jeho prvním velitelem byl v letech 1760 až 1763 Johann von Bechard. Do akce se dostal dříve, než kdokoli očekával. Sapéři byli přiděleni k Laudonovi na jeho tažení ve Slezsku a již 25. července 1760 si bez jakýchkoli pochyb získali vynikající pověst, když sehráli velmi důležitou roli při dobytí Kladska. Kapitán sapérského praporu (Sappeurhauptmann) Jakob Eghels obdržel Řád Marie Terezie a velitel von Bechard pak měl tu čest, dovézt do Vídně 33 ukořistěných pruských praporů. Krátce na to byl povýšen na podplukovníka. Dalším výrazným počinem byla účast při obraně Svídnice, kdy bylo ze 24 mužů deset zabito a jedenáct zraněno. Řádem Marie Terezie byli tehdy oceněni tři důstojníci Sappeurkorps.

Maria-Theresia-Orden

 Řád Marie Terezie

V roce 1772 byly Sappeurkorps spojeni s Ingenieur- a Mineurkorps a existovaly až do roku 1860 jako „Genie-Regiment Kaiser Franz Joseph Nr. 1″. Mezitím v době míru spojily tyto jednotky své osudy s nově vybudovanými pevnostmi. Mineurkorps měly svou posádku v Josefově a Sappeurkorps v pevnosti Terezín.

theresienstadt-1790

Pevnost Terezín na plánu z roku 1790

Top